Valkýra v mnichovské Bavorské státní opeře Gesamtkunstwerk 21. století z pohledu teatrologického

Wagnerova Valkýra (premiéra 1870) je druhou částí hudebně-dramatické tetralogie Prsten Nibelungův, v níž se autor snad nejvíce přiblížil své vlastní teorii souborného uměleckého díla, Gesamtkunstwerku. Wagner svoji hudebně-dramatickou formu tvořil jako vrcholnou podobu jevištního vyjádření. S odstupem 150 let však nelze říct, že by se jeho metoda – a to ani v operním světě – prosadila jako jednoznačně přijímaná. Tak např. Jindřich Honzl v roce 19401 vytýká Wagnerovi, že jevištní dílo považoval za úplné pouze v kombinaci dílčích (tedy samostatně „neúplných“) složek – herecké akce, dekorací, hudby, slova, zpěvu atd. Již pouhá existence např. comedia dell’arte, o níž Honzl hovoří jako o divadle „bez autorů a také bez toho, co bychom nazvali divadelním dějem,“ které je přesto schopno samostatné divadelní existence, podle Honzla tuto Wagnerovu teorii vyvrací. Spojení více složek, které dle Wagnera teprve ve vzájemné kombinaci vytvářejí úplné dílo, považuje Honzl naopak za pouhé „znásobení“ divadelních znaků – např. postava X vstupuje na jeviště, říká, že je „postava X“ a k tomu zní v orchestru „motiv postavy X,“ což se jeví jako nadbytečné.

Kompletní článek v souboru doc - ke stažení

Denisa Valterová